Poslanecká imunita a rovnost před zákonem

Zcela určitě mezi vděčná témata ve společnosti patří poslanecká imunita. Od obecně rozšířeného názoru na absolutní beztrestnost poslanců a senátorů se dost často objevují také názory na absolutní beztrestnost po skončení mandátu zákonodárců. Tyto názory vhodně živí sdělovací prostředky a v určitých situacích se pak ve spojitosti s jinými případy, např. kauza Čunek, vhodně medializují. Společnosti je tím vhodně předhozena hračka, aby odvedla pozornost od závažnějších společenských, ponejvíce ekonomických a sociálních problémů. Čas od času se v Poslanecké sněmovně, případně v Senátu objeví návrh na omezení imunity.
Takovým krokem byl i senátní návrh zákona na vydání ústavního zákona, kterým se mění Ústava České republiky. Rozsahem nevelká novela Ústavy, předložená senátory do Poslanecké sněmovny, vstupuje do základního zákona našeho právního systému návrhem na vypuštění ustanovení čl. 27 odst. 4 a 5 a čl. 86 odst. 1 a 2. Jinými slovy,1 z příslušných ustanovení Ústavy je Senátem navrhováno vypustit ustanovení podmiňující souhlas s trestním stíháním poslance, senátora či soudce Ústavního soudu souhlasem příslušné komory parlamentu. Senát tento návrh zákona odůvodnil tím, že k zavedení imunity vedly v českých podmínkách důvody potřeby ochránit parlament od svévoli moci výkonné. Dále se pak ve stanovisku uvádí, cituji: »V demokratickém právním státě tento účel imunity postupně ztrácí na významu a při úpravě rozsahu imunity je rozhodující hledisko přiměřenosti. Vždy je totiž nutno mít na zřeteli, že imunita znamená ústavně připouštěnou výjimku ze zásady rovnosti občanů před zákonem. Dosavadní ústavní ustanovení, vyžadující souhlas s trestním stíháním a bránící zadržení členů komor Parlamentu ČR a soudců Ústavního soudu ČR, zakládají ústavní privilegia, která v demokratickém právním státě, vybaveném soustavou nezávislých soudů, již neodpovídají hledisku přiměřenosti,« konec citace.
V České republice je imunita zákonodárců upravena v Ústavě v onom již citovaném čl. 27 a neznamená žádnou absolutní beztrestnost nebo dokonce doživotní beztrestnost. Např. ona beztrestnost se vztahuje jen na kroky v době trvání mandátu a následně na možnost odepřít svědectví o skutečnostech, které se poslanec či senátor dozvěděl v souvislosti s výkonem svého mandátu, a to i poté, kdy přestal být poslancem či senátorem. Dokonce bez ohledu, zda je někdo či není stoupencem zachování imunity, tak ve srovnání s jinými státy je u nás její rozsah výrazně omezen. Podstata problému tkví však někde jinde než v ochotě či neochotě snížit či zrušit rozsah imunity, a tento problém se také promítl do postoje poslanců za KSČM, když jsme podpořili vrácení senátního návrhu k přepracování.
Za prvé postoj Senátu je licoměrný. Ti senátoři, kteří předložili svůj návrh zákona týkající se omezení rozsahu imunity, vzápětí tento institut využili beze zbytku, aby ochránili svého kolegu pana Čunka před trestním stíháním.
Za druhé se Senát vůbec nezabýval otázkou zvláštní příslušnosti při řešení přestupků. Poslanec či senátor zde odpovídá nikoliv příslušnému obecnímu úřadu, ale disciplinární pravomoci komory, jíž je členem. Navíc tzv. zvláštní projednávání přestupků se netýká jen zákonodárců, ale např. soudců, policistů či příslušníků ozbrojených složek. Na to poukazujeme jako komunisté dlouhodobě. Senátu ale účelově jde jen o otázku trestního stíhání.
Za třetí senátním návrhem došlo k zásahu do určité svobody projevu členů zákonodárných sborů. Výroky, např. politická vystoupení mimo komory parlamentu by nepodléhaly žádné ochraně. Navíc po skončení mandátu by za určitých okolností hrozilo i možné stíhání za projevy učiněné v době trvání mandátu. Tato skutečnost a reálná praxe za Topolánkovy vlády, garance institucí činných v trestním stíhání a soudců, i jejich nikoliv formálně právní, ale skutečná nezávislost na vládnoucí politické straně, nás komunisty vedou k obavám možných politických kauz a procesů. Ty by měly jako jediný cíl umlčet opozici a zejména opozici levou, tím spíše komunisty. Někteří senátoři typu pánů Štětiny a Mejstříka, či některé duchaplné pořady České televize, rozněcující nenávist a násilí na smyšlenkách lží o minulosti, nám to potvrzují.
Přístup komunistů k otázce poslanecké imunity je tedy jasný. Nesouhlasíme se zvláštním režimem projednávání přestupků. Nevadí nám odstranění blokace souhlasu příslušné komory parlamentu k trestnímu stíhání. Musí být ale zachováno právo na svobodný projev slova a vůle zákonodárců jak na půdě obou komor parlamentu, tak i mimo něj v době trvání mandátu, a toto jednání nesmí být zpětně stíhatelné po skončení mandátu. Jinými slovy, budeme se bránit možné kriminalizaci levé opozice za její nesouhlas např. s vládní politikou. Nechceme, aby se opakovala situace, kdy svévolné zatčení zákonodárce může např. ovlivnit volbu prezidenta změnou poměru hlasů, jak se to již v minulosti po listopadu 1989, ale i za první republiky, dělo. Tyto záruky však senátní návrh nedával, byl politicky účelový, šitý na objednávku. Proto poslanci za KSČM podpořili jeho vrácení. V buržoazní demokracii, kde formální rovnost je nabourána výraznou sociální nerovností, by se jinak mohlo stát, že ti, co mají ekonomickou moc a dostatek finančních prostředků, si svobodu slova budou moci koupit třeba na kauci, ale těm druhým bude pro formální rovnost zákona svoboda slova odepřena.

Foto popis|

O autorovi| Poslanec Stanislav GROSPIČ (KSČM)