Objektivních novinářů je dnes jako šafránu

O tom se dnes a denně přesvědčujeme, když rozevíráme stránky především pravicového tisku. Nejenže v nich pravda a láska nevítězí, ale je to mnohdy snůška polopravd, překrucování faktů a šíření nenávisti. Novinářská etika, podobně jako u mnoha dalších profesí, vzala zasvé a důležité je pro mnohé novináře být viděn, mít takové čtenáře, kteří mu zajistí uznání svého zaměstnavatele a především tučný honorář. Ato mnohdy za každou cenu, bez studu a výčitek svědomí.
Vizitkou popisovaného jednání, jsou na oko pravdivé a působivé články, které mají odradit především voliče od KSČM. Tato je stále osočována jako strana extremistická, která prý již nemá dnešním voličům co říci, a navíc svým proklamovaným třídním bojem je velmi pro současnou demokracii nebezpečná. Míra těchto novinářských výpadů proti komunistům je samozřejmě odvislá od vlastníků novin, většinou zahraničních, kteří si takové články velmi považují a dovedou pisatele za ně finančně dobře ohodnotit, zkrátka penězi nešetří.
K těmto pisatelům na zakázku zřejmě patří pan Karel Steigerwald z deníku Mf Dnes. Pro tento druh psaní prokázal nejen velké ambice, ale i skutečnost, jak hluboko pod kůži se mu vryla nenávist proti komunistům a zemím, kterým se daří úspěšně budovat socialismus, ba co víc, řadí se svou vyspělou ekonomikou mezi nepřehlédnutelné státy v celosvětovém měřítku. Tentokrát pan Karel Steigerwald má velmi za zlé čínskému lidu, že chystá Mao Ce-tungovi, kterého nazval vrahem, v rodné vsi Šao-šan muzeum, národní základnu pro vlasteneckou výchovu. Možná by měl jako osvícený demokrat, zcela demokratického listu, tolerovat přání lidu jiné země, jeho zvyky, obyčeje a náboženské či politické přesvědčení.
Možná také, že by se měl pan redaktor poohlédnout po jiných vrazích a agresorech, kteří se pod samolibým ustavením do role světového vládce a ve jménu ochránce lidských práv dopouštějí agrese, vražd v Iráku a ještě donedávna i v blízké Jugoslávii. Není přece tajemstvím, kolik demonstrací za účasti statisíců lidí se konalo proti válce v Iráku. Mezi ty největší patřily demonstrace v samotných Spojených státech, a to o něčem svědčí. V současné době jsme svědky národnostních bojů a nenávisti i mezi těmi, kteří dovedli žít desítky let vedle sebe v přátelství a porozumění. Na tomto stavu, určitě komunisté podíl viny nenesou.
Pokud si jmenovaný pisatel bere neustále komunisty do úst a nepravdivě popisuje její úlohu ve společnosti, nebo spíše komunisty uráží, měl by s tím už přestat. Vždyť opakovat se po senátorech Mejstříkovi a Štětinovi, a navíc konkurovat předsedovi lidovců Miroslavu Kalouskovi, už skutečně žádný glanc nemá. Neustále tvrdit, že u komunistických voličů má pouze úspěch extremismus, stalinská ostrost a tvrdá třídní nenávist všeho druhu, je nejen scestné, ale zavádějící a lživé. Pevně věřím, že právě voliči KSČM tyto nesmyslné argumenty svým jednáním, svou představou a vírou ve správnou politiku prosazovanou komunisty určitě vyvrátí.
I takové tvrzení, rovněž z pera Karla Steigerwalda, že premiér Jiří Paroubek potřebuje komunisty jako výtah k moci, nebo naopak, nejsou příliš věrohodné. Sociální demokraté totiž neprokázali takovou míru rozhodnosti, kterou od nich voliči očekávají. Realizace jejich volebního programu se děje stále pod tlakem koaličních partnerů a přes všechna nedorozumění a podrazy ze strany lidovců, především jejich předsedy Miroslava Kalouska, jsou ochotni dělat neuvěřitelné ústupky, ne vždy ve prospěch občanů této země, a ne vždy v souladu se svým předsevzetím. Razantnost premiéra Jiřího Paroubka ve vládní koalici polevila a není již ve prospěch sociální demokracie, zásadní. Komunisté nehodlají ustupovat ze svého programu a určitě necítí potřebu se podbízet ke spolupráci sociálním demokratům za každou cenu. Je začátek nového roku, ve kterém přijímáme řadu předsevzetí, těch osobních i těch ostatních.
Zlí jazykové tvrdí, že předsevzetí se přijímají stále stejná, a že se stejně neplní. Svůj příspěvek jsem začala o novinářích, a proto právě těm, kteří mají odvahu psát objektivně a pravdivě patří díky určitě nás všech. Možná nebudou mít závratná konta, ale pouze úctu nás normálních čtenářů, kteří chtějí mít pravdivé informace.
Panu Karlu Steigerwaldovi nezbývá, než mu popřát přízeň svého chlebodárce, který jistě za nenávistnou antikomunistickou kampaň nebude šetřit nějakou tou korunou a odmění ho tučným honorářem.