O velkém smyslu malých začátků

Byla to doba čirého entuziasmu, tak trochu naivní, romantické představy o humanitární pomoci, opepřená pocitem dobrodružství a u některých jedinců vrozeným smyslem pro odpovědnost za druhé, slabší, mladší, menší a ohroženější.
Psal se rok 1995, v Čečensku zuřila válka a desetitisíce lidí prchaly ze země. Velké a bohaté humanitární organizace na celém světě si už vyjížděly excelové tabulky, zanášely do nich čečenské uprchlíky, prováděly si assesmenty, ovšem vše jen ze svých kanceláří, popřípadě moskevských sídel.
Světové noviny psaly o hrozící humanitární katastrofě a evropští politici přemýšleli, zda jednat o vyloučení Ruska z evropské komunity. V Čečně už přes půl roku ruské letectvo zuřivě a ještě k tomu kobercově bombardovalo hlavní město Groznyj i horské vesnice.
Člověk v tísni přijel ve hvězdném zastoupení na Kavkaz v době, kdy si všichni ostatní ještě vyřizovali víza. Šimon Pánek, Igor Blaževič, Jaromír Štětina, doprovázeni fotografem Lubošem Kotkem a režisérem Petrem Jančárkem se dokodrcali na dagestánsko-čečenskou hranici po strastiplné cestě z Prahy pochybným nákladním vozem, aby jim ruští vojáci sdělili, že žádné léky žádným Čečencům rozdávat nebudou, neboť při kobercovém bombardování bývají zraněni výhradně jedinci z řad partyzánů a těm se pomáhat nesmí.
„Člověk“ tehdy přijel na Kavkaz bez šanonů plných assesmentů a tabulek, dokonce ani počítač s sebou neměli. Asi i proto bylo pro mne kulturním šokem, když jsem s hochy z „Člověka“ navštívila centrum nejmenované, ale velmi renomované a světoznámé organizace humanitárního ražení, která se z hlediska bezpečnosti a s ohledem na potřebný komfort usadila v dagestánské metropoli Machačkale, dostatečně vzdálené od fronty. Měli vše skvěle rozmyšlené, propočítané a prozkoumané.
Zrovna vybalovali jakési bedny, ale nebyly v nich léky, jak jsem očekávala, nýbrž nové kávovary. A nebyly určené pro uprchlíky, ale pro pracovníky organizace. Při horké kávě si pak znovu veškeré údaje překontrolovali, ověřili a nakonec podle dokonalých seznamů rozdali tučnou pomoc, kterou distribuovala ruská armáda, neboť pro humanitární pracovníky samé by byla výprava do Čečenska příliš riskantní.
„Člověk“ tehdy porušil dozajista nějaká pravidla, zákony a předpisy a projel přes zákaz ruských vojáků na bombardované území jedním z horských průsmyků, naštěstí zaminovaným jen halabala. Rozdal léky (hrstku ve srovnání s množstvím, kterým disponovali větší kolegové, jenže ti nejezdili přes průsmyky) do nemocnic, kde leželi civilisté včetně malých dětí.
Na zpáteční cestě už se nejelo přes průsmyk, ale skrze hradbu ruských vojáků, kteří ráno Čechy nepustili „dovnitř“. Ti jen pozdvihli obočí a pomysleli si asi, že slušní humanitárci sedí v Machačkale a píší zprávy o dosavadní krajně riskantní činnosti ve válečné oblasti.

Člověk v tísni přijel na Kavkaz v době, kdy si všichni ostatní ještě vyřizovali víza

Foto popis| Válečná setkání. Válečná zpravodajka Petra Procházková (vpravo) vzpomíná, jak se s hochy z Člověka v tísni setkala v devadesátých letech minulého století v Čečensku.
Foto autor| Foto Iva Zímová

O autorovi| Petra Procházková, spolupracovnice LN