Máme zakázat slovo komunistický?

V horní komoře parlamentu se pod kuratelou senátora Jaromíra Štětiny rozjela příprava legislativní normy, která by měla zakázat používání adjektiva „komunistický“ v názvu politického subjektu. Je to iniciativa záslužná, i kdyby nakonec – a je to možné – neskončila úspěšně. Když to teď nevyjde, může se opakovat, zkoušet to znovu. Koneckonců: i cesta může být cíl.

A cílem může být i intenzívní společenská debata, která pomůže leccos pojmenovat. Každá podobná aktivita (patří sem i občanská iniciativa S komunisty se nemluví) pomůže oddělit podstatné a nepodstatné a podnítí společnost zamyslet se nad tím, co je dobré a co je zlé, co lze srovnávat a co ne.

Za prvé se bude mluvit o tom, jestli je dnes už na takovou iniciativu pozdě, zda se případně neměla komunistická strana zakázat už před patnácti lety. Zakázat se tehdy sice mohla, ale to neznamená, že je dnes pozdě. Denacifikace v západním Německu také začala až patnáct let po konci války a začala ji až generace nepošpiněná kolaborací.

Podobný legitimní zájem mladší generace se může objevit i u nás. Hrůzy režimu 70. a 80. let minulého století lze sice jen obtížně srovnávat s 50. léty nebo s 2. světovou válkou, to ale na věci nic nemění.

Dále se bude mluvit o tom, má-li vlastně smysl zakazovat slovo, jestli není lepší zakázat či rozpustit celou stranu jako organismus, jestli není lepší tzv. zakázat komunisty. Jak ale zakázat komunisty a které?

Jenom ty, co jsou v KSČM, nebo i komunisty v ODS, komunisty v ČSSD a jinde? Není to něco podobného, jako když chtěl Miloš Zeman zakázat skinheads?

Co činilo a činí člověka komunistou? Byla to komunistická víra, nebo legitimace? Ukáže se jako zřejmé, že komunisty zakázat nejde, ale slovo zakázat jde. To slovo má určitý význam, symboliku i definiční znaky, které mu není možné odpárat: diktaturu proletariátu, likvidaci soukromého vlastnictví…

Kdyby to vyšlo, KSČM se může přejmenovat třeba na dělnickou stranu. Partajní struktura, mandáty i peníze zůstanou. Změna názvu jistě vyvolá i programovou reflexi. Může existovat komunismus bez toho slova? A jaký je pak jeho obsah? Existuje něco jako komunistické myšlení nebo jednání? Je to neochota k diskusi, je to dogmatismus, snaha neposlouchat, ale vždy likvidovat protivníka.

Další výhodou je, že se při projednávání návrhu zákona ukáže, kdo je kdo. Uvidí se, kdo vlastně komunisty více potřebuje, kdo se jich opravdu bojí. Levice, která s nimi přirozeně sdílí některé sociální ideály, nebo pravice, která s nimi zvolila prezidenta?

Pokud se nová legislativní iniciativa vezme vážně a dojde k politickému boji, ten se přenese na evropskou úroveň. Naši komunisté si budou stěžovat ve Štrasburku, Bruselu a kdoví kde všude. I to bude užitečné.

Komunisté budou říkat, že „neškodní“ kolegové téhož jména existují ve Francii a Itálii. Bude se poukazovat, že v Evropě není žádná strana fašistická. Evropští komunisté budou tvrdit, že fašismus či nacismus jsou slova spojená s krátkým a strašlivým obdobím, zatímco slovo komunismus existovalo sto let před nástupem Stalina a dlouho po něm. Překladatelé zákona mohou argumentovat naší zkušeností a zákonem o protiprávnosti komunistického režimu.

Nakonec přijde znovu na přetřes, proč se v USA slova jako fašistický, nacistický či komunistický v politice nezakazují a proč v Evropě ano. Je to pouze americké chápání svobody slova a projevu? Je to tím, že plynové komory a stalinské lágry byly přímo tady, v Evropě, tedy příliš blízko? Zkrátka: diskuse slibuje být živá, a to je dobře.