Malá fotografie

FEJETON

My se v těch našich pátečních besedách příliš mezinárodní politikou nezabýváme, to ať raději dělají odborníci, tedy lidé, kteří by tomu měli rozumět. Přesto však se někdy přihodí něco, co v nás probudí potřebu, ba i povinnost pronést alespoň pár slov k tomu, co se právě děje třeba i daleko za našimi hranicemi.
Takovou událostí se pro mne stala jedna malá fotografie, kterou v pátek 14. července zveřejnily Mladá fronty DNES a Haló noviny. Ta fotka je ze současného Libanonu, kde právě probíhá těžký ozbrojený konflikt mezi libanonským hnutím odporu Hizballáhem a státem Izrael. Hizballáh unesl dva izraelské vojáky a za jejich propuštění požaduje osvobození libanonských žen a mladších mužů, kteří jsou drženi v izraelských věznicích. Izrael odpověděl prudkým útokem svých vojenských sil na pozice Hizballáhu, ale i na jiné části libanonského území. Jsou to akce, které se rovnají útočným válečným operacím. Izrael přitom tvrdí, že jde výhradně o útoky na Hizballáh a jeho teroristy.
Na fotce, o níž byla řeč několik řádků výše, je jedna taková libanonská teroristka, kterou izraelský útok připravil o život. Jakýsi statný Libanonec drží tu mrtvou teroristku v náručí.
Její věk odhaduji tak na čtyři, možná pět let.
I z r a e l s k é » o b r a n n é « bomby holt dopadají a zabíjejí i jinde, než jsou pozice Hizballáhu.
K tomu udělat si pravdivý obraz o všem, co se na Blízkém východě děje, je nezbytné odpovědět si na otázku PROČ? A k tomu je opět nezbytné poučit se o vývoji v této oblasti v letech i dávno minulých.
V uplynulých dnech jsem objevil dva takové zdroje, poskytující dobré informace k dané problematice. Je to komentář Františka Vybírala »O tragédii a hanbě soudobého izraelského národa«, který zveřejnily 17. července Haló noviny, a úvaha Yvony Šabacké »Přízrak roku 1982 nad Libanonem«, kterou o den později přineslo Právo. Oba články vřele doporučuji.
Leč vyslechněme si ještě jedno svědectví. V době, kdy toto povídání sepisuji, pobývá v libanonském hlavním městě Bejrútu známá módní návrhářka Blanka Matragi a Mladá fronta DNES s ní 17. července zveřejnila telefonický rozhovor. Paní Matragi hovořila o Hizballáhu jako o organizaci, s níž většina Libanonců nemá nic společného a k izraelským akcím řekla: »Ty útoky jsou nehorázné. Izrael začal bombardovat Libanon kvůli dvěma zajatým vojákům, s jejichž uvězněním neměla libanonská vláda nic společného.
Navíc začal destruovat infrastrukturu a civilní cíle. Jeho úmyslem je zničit Libanon, který je pro něj velkou konkurencí v oblasti.
Vždyť i ministr zahraničí Izraele prohlásil, že chce vrátit Libanon 25 let zpátky.« A na jiném místě pak hovořila o tom, jak současnou situaci snáší obyvatelstvo: »Libanonci jsou strašně silní, nedají se jen tak zlomit… Mezi lidmi je neuvěřitelná soudržnost, každý se snaží pomoci, jak umí.« Vážení přátelé, mám pocit, že paní Matragi nemá důvod, aby říkala něco jiného, než co sama prožívá, vidí a cítí.
Ale obraťme list. Život v naší zemi probíhal v minulých dnech bez významnějších událostí. Snad jen na silnicích je teď příliš mnoho mrtvých, několik obětí má na svém kontě i tropické vedro. Televize Prima zahájila vysílání nové reality show BAR. Je to skutečný fičák, kam se na BAR hrabou všichni VyVolení dohromady. Ovšem do kvality té konkurenční reality show o formování nové české vlády má BAR stále ještě daleko. Ve Vodičkově ulici v Praze spadla zadní část domu, kam jsem kdysi s dětmi chodíval na bábovičky k Myšákovi. Historicky cenná kubistická fasáda prý ale zůstane zachována. A ještě několik vět ze života významných českých osobností. V Hradci Králové byl zahájen proces s exsbormistrem souboru Bambini di Praga Bohumilem Kulínským. Ten reakci Blesku prozradil: »Soudu se nebojím!« Celé stránky popsaly některé deníky o mejdanu, opici a rvačce fotbalového reprezentanta Milana Baroše. Mirek Topolánek, jehož straně dělal Baroš před volbami reklamu, ani vedení Barošova klubu Aston Villa se k události zatím nevyjádřili. A podle deníku Šíp začíná Tereza Pergnerová nový život, k čemuž prý potřebuje tři věci: nový byt, nového chlapa a nového psa. Stačí?
Ale abychom se dnes nebavili jen o samých vážných věcech, přidám na závěr něco veselejšího. Tu historku mi vyprávěl můj nejlepší přítel, rovněž starobní důchodce Josef, však ho už také dobře znáte. Pepík má vnučku, sedmnáctiletou Hanku, která bude příští rok maturovat a pak hodlá studovat medicínu. Je to výborná studentka a navíc krásně recituje. Ve škole mají také dramatický kroužek, který letos pod vedením svého vedoucího, jinak profesora češtiny, připravil na závěr školního roku pásmo české poezie, které veřejně předváděli. Zúčastnila se samozřejmě i Hanka a patrně coby budoucí lékařka zarecitovala báseň Jiřího Wolkera U roentgenu.
Večer byl velice úspěšný a po jeho skončení přišel za účinkujícími s blahopřáním i profesor matematiky a fyziky. Ten ale po slovech chvály upozornil kolegu češtináře, že má obavy, zda v jedné přednesené básni nedošlo k naplnění podstaty trestného činu. A šlo právě o Hanku. V té Wolkerově básni totiž na samý závěr lékař, jenž rentgenuje tuberkulózního dělníka, říká: »Nejhlouběj, chudý, vidím nenávist!« A je zcela jasné, prohlásil matykář, že zde básník, o němž je navíc známo, že byl komunistou, má na mysli nenávist třídní, takže veřejná recitace této básně by dnes mohla právem být považována za porušení známého paragrafu, který má chránit celou českou společnost před hrozbou komunismu. A doporučil kolegovi češtinářovi, aby celou záležitost raději konzultoval s odborníky na problematiku komunismu, třídního boje atd. Nejlépe prý by učinil, kdyby o tento odborný posudek požádal pana senátora Mejstříka nebo pana senátora Štětinu. Jak to dopadlo, zatím nevím.
Takže, vážení přátelé, pro dnešek je toho dost. Ale tečka, kterou teď za naším dnešním povídáním udělám, se mi vůbec, ale vůbec nelíbí. Dokonce až děsí. Do Prahy již totiž z USA dorazili experti, aby vybrali místo pro americkou raketovou základnu.