Kdo si ještě pamatuje na arménskou genocidu?

Jaromír Štětina plánuje, že předloží zákon, kterým by Česká republika uznala násilí na Arménech v tehdejší Osmanské říši v roce 1915 jako genocidu.

V úterý 4. dubna 2006 se na půdě Senátu ČR uskutečnila konference o arménské genocidě za první světové války. Téma konference, pořádanésenátorem Jaromírem Štětinou pod záštitou Václava Havla, však našesenátory očividně příliš nezaujalo a nebýt hojné účasti u nás žijících Arménů, byl by sál poloprázdný.
Nezájem senátorů ale nijak nevypovídá o kvalitě konference, byla přímo vynikající. Do Prahy zavítalo dvanáct přednášejících ze zemí Evropské unie, USA a Arménie. Většinou se zaměřovali na fakta týkající se genocidy samé, která byla první genocidou moderních evropských dějin a zahynulo při ní podle různých odhadů mezi 650 tisíci až 1,5 milionem Arménů žijících ve východní části Osmanské říše, tedy většina tamější arménské populace. Příspěvky také pochopitelně věnovaly značnou pozornost důkazům, že se jednalo skutečně o genocidu, a ne jen o pouhé deportace, které byly důsledkem světové války, za nějž by si mohli Arméni sami, což dodnes tvrdí turecká vláda.
Příspěvek jednoho z největších odborníků na arménskou genocidu, profesora Vahakna Dadriana, a několik dalších účastníky seznámil s nezvratnými a šokujícími důkazy, pocházejícími navíc přímo z tureckých archivů, jež jasně dokazují, že šlo o dopředu naplánovanou genocidu a že velká část Arménů zahynula při organizovaných masakrech. Podle informací v tureckých a také německých archivech byla genocida pečlivě připravena již před světovou válkou, která byla jenom ideální příležitostí, kdy ji provést a zamaskovat před světovou veřejností. Muži byli povoláni do pracovních praporů armády a povražděni. Bezbranné ženy, děti a staří lidé nastoupili dlouhý pochod do pouštních oblastí současného severního Iráku a Sýrie, kde na ně čekaly vyhlazovací tábory. Malé děti byly dány na výchovu do muslimských rodin. Vše provázelo ponižování, mučení, násilná islamizace, hlad a nemoci.
Několik příspěvků zasadilo tuto genocidu do širšího kontextu genocid uplynulého století, se zvláštním zřetelem na poukázání historických analogií s holocaustem. Zaznělo zde mimo jiné, že nacističtí vůdci si byli při plánování konečného řešení židovské otázky dobře vědomi všeobecného zapomenutí a nepotrestání genocidy Arménů. „Netřeba se toho obávat, vždyť kdo si dnes ještě pamatuje na arménskou genocidu?“ měl poznamenat Adolf Hitler na námitku, že eventuálním vyvražděním Židů ulpí na Německu nesmazatelná poskvrna. Neméně zajímavou informací je, že otec úmluvy o genocidě z roku 1948 Rafael Lemkin se tuto úmluvu neúspěšně pokoušel prosadit na půdě Společnosti národů již ve třicátých letech, právě v reakci na arménskou genocidu.
Konference měla i aktuální politický rozměr. Přestože od těchto událostí uplynulo již devadesát let, stále se negativně promítají do současné politiky. Turecko totiž nejen odmítá uznat za svůj čin odpovědnost, ale popírá sám fakt, že se jednalo o genocidu. Přístup Turecka dobře dokumentuje to, že podle tureckého trestního zákoníku z roku 2004 je jakákoliv zmínka o genocidě Arménů trestným činem. Na popud oficiálních míst se v Turecku dokonce pořádají „vědecké“ konference, které mají vyvrátit tento „západní mýtus“. Za uznání genocidy vystupují pouze ostrakizovaní turečtí intelektuálové, žijící povětšinou v exilu. Následkem tohoto přístupu je dnes tureckoarménská hranice uzavřena a obě země spolu nemají standardní diplomatické vztahy.
Jako reakce na tuto situaci vznikla iniciativa, v jejímž rámci parlamenty různých zemí světa přijímají rezoluce potvrzující, že se jednalo o genocidu. Do této chvíle tak kromě Evropského parlamentu a devětatřiceti států USA učinily parlamenty více než dvaceti zemí, mezi jinými Francie, Holandska, Ruska, Venezuely, Libanonu a také Slovenska. Jeden z hostů, slovenský expremiér Ján Čarnogurský, seznámil s průběhem přípravy a schvalování rezoluce na Slovensku a vyzval české zákonodárce k přijetí obdobné deklarace, třeba ještě do voleb. Nezbývá než doufat, že ho naši poslanci a senátoři vyslyší a také v to, že zájmy Arménů a Arménie nebudou v rámci přístupových rozhovorů s Tureckem obětovány ekonomickým zájmům.