Jan Urban: Extrémy a lidé blízcí

Osa knižního rozhovoru publicisty Jana Urbana s ředitelem humanitární organizace Člověk v tísni Šimonem Pánkem je lineární, částečně tematická. Začíná idylickým mládím v 80. letech minulého století, v nichž Pánek nezaujímal aktivistické opoziční stanovisko k režimu. Socialistický stát pro něj a jeho přátele byl spíše přirozeným hracím polem s jasně určenými hranicemi, v nichž se snažili pohybovat, jak to šlo. Paradoxně nejčastěji cestovali do Ruska, hlavně do jeho odlehlých končin. Byrokratické překážky, které se jim při výjezdech a na putováních stavěly přes cestu – bumážky, pars pro toto – chápali podobně jako řada jejich vrstevníků z poloskautských organizací či ekologických sdružení spíše jako hru. Pánek měl však v rodině i příklad toho, jak se režim na lidech dokázal podepsat. Jeho otec byl vězněn jedenáct roků od svých dvaceti, a to v nejtvrdších 50. letech. Pánek se v rozhovoru vyznává ze silného obdivu vůči otci, po němž zdědil smysl pro čest a touhu pomáhat. Ty ho později dovedly k jeho práci.
S humanitárními aktivitami začal Pánek už v roce 1988, kdy se mu spolu s pár spolužáky z Přírodovědecké fakulty a za pomoci reportéra Jaromíra Štětiny podařilo vybrat miliony korun na pomoc obětem zemětřesení v Arménii. Byla to první taková akce neřízená stranou nebo SSM a sympatické mladé vybírající lidi podpořila televize. Asi proto byla sbírka tak úspěšná. Šimon Pánek se rok nato stal významnou postavou sametové revoluce. Říká, jak on sám i jiní zainteresovaní byli ohromně překvapeni z toho, že vše šlo tak rychle a snadno, a že prožíval euforii, že může být u toho, když se mění dějiny. Pokládat si otázku, zda revoluce proběhla v pořádku, je podle něj nesmyslné, protože šlo spíše o samopohyb hroutícího se systému, po němž nemohlo přijít nic, co by bylo předem připravené. Účast na revoluci byla pro něj formující zkušeností, při níž se setkal mj. s Václavem Havlem. Ten jej a jeho práci později mnohokrát podpořil. Proč Pánek u politiky nezůstal, nebo se k ní později nevrátil, táže se pak mimo jiné Urban Pánka. Ten odpovídá, že politiku přeci stále dělá, ale ne tu partajní. Dělá ji „věcmi veřejnými“.
Po revoluci a absolutoriu pokračoval Pánek ve spolupráci se Štětinou. Provozovali jakousi humanitárně-reportérskou organizaci při deníku Lidové noviny. Měli tendenci propojit humanitární aspekt – sbírky peněz a věcných darů a jejich rozdělování potřebným – s reportážemi z oblastí stižených krizí, válkou, hladomorem apod. Tato tendence přetrvala i tehdy, když se Pánek od Štětiny odpojil a začal budovat Člověka v tísni. Není náhodou, že při výjezdech do bývalé Jugoslávie stižené občanskou válkou spolupracoval s Igorem Blaževičem, který v Čechách později založil festival Jeden svět. V začátcích Člověka v tísni, kde je nyní spíše řídícím orgánem několika stovek zaměstnanců, cestoval Pánek s pomocí sám, umlouval vojenské oficíry, nasazoval svůj život. V rozhovoru mluví o stresu i o těžkých návratech do „normálního“ života a o postupném přerodu party kamarádů ve středně velkou profesionální firmu.
Rozhovor Jana Urbana je přes nespornou zajímavost a obdivuhodnost Pánkova života přehnaně dlouhý. Některé jeho výroky a hodnocení jsou někdy zdvojené, někdy ztrojené, autor rozhovoru příliš lpí na slavných osobnostech, s nimiž se tázaný setkal, a někdy Pánka tlačí do posuzování věcí, do kterého se tázanému evidentně nechce.

Jaroslav Balvín

Vydal Galén, Praha 2008