Dokumentarista s přidanou hodnotou

Filmový dokumentarista Milan Maryška, chlapák s něžnou duší, nezemřel v posteli. 4. prosince uplynulo deset let od jeho smrti.

Prý je možné filmem změnit svět. Alespoň trochu. A k lepšímu! Milan Maryška, český dokumentarista, poctivý člověk k tomu, idealista v tom nejlepším slova smyslu a něžný chlapák, které ženy tak zbožňují, si to opravdu myslel. Tvrdil mi to s úsměvem okořeněným špetkou trpkosti, když jsem nadávala na bezcitné politiky, čtenáře ignoranty a zelené mozky vojenské, co v Čečensku srovnávají se zemí jednu vesnici za druhou i s jejich obyvateli. „Nene,“ kroutil hlavou. „Tomu se nesmíš podávat. Radši něco napiš a natoč.“
Když mi můj kolega a přítel Jaromír Štětina řekl, že náš společný kolega a přítel Milan Maryška zemřel, napadlo mne, že tací muži jako on neumírají v posteli a sešlí stářím. A proto jich je asi na světě tak málo. Milanovi bylo 59 let. Stalo se to přesně před deseti lety -v Izraeli, kde natáčel čtyřdílný film Český holocaust.
Snad zemřel v radosti V den smutně výroční, deset let poté, co mi zavolal Jaromír Štětina tu smutnou zprávu, jsem mu pro změnu zatelefonovala já. On, jinak hovorný, chvíli mlčel. Pak z něj vypadlo: „Myslím, že Milan Maryška zemřel v radosti. Představuju si, s jakým nadšením tenkrát někde u Tel Avivu skočil do moře. A pak umřel. Nestačil si snad ani uvědomit, že to je radost, která ho provází na cestě od nás pryč.“ To Štětinovi připadla pak spolu se Šimonem Pánkem smutná povinnost oznámit Maryškově manželce Ireně (zemřela v pouhých dvaašedesáti letos v září), že už svého muže živého neuvidí. „Byl to nejtěžší úkol v mém životě,“ říká Maryškův dlouholetý tvůrčí parťák. Začali spolu natáčet před 40 lety. Štětina pracoval v Geoindustrii, neboť do novin jako nespolehlivý psát nesměl. Maryška ze stejného důvodu dělal lapiducha.
Ani na jednom z jeho filmů jsem se nepodílela. Do téhle čistě mužské party jsem nedokázala úplně proniknout. Nemrzí mne to. Mám pocit, že bych jim to kazila. Obdivuji dodnes touhu těmi filmy něco změnit. Povedlo se to Maryškovi na sto procent v roce 1994. To jsem s ním přece jen – poprvé a naposledy – odjela do Kazachstánu. Byla jsem pyšná, protože holky on s sebou na cesty moc často nebral. Já jsem napsala reportáž do Lidových novin, on natočil film Zapomenutí krajané o Češích žijících v kazachstánské stepi v obci Borodinovka. Byla to i jeho zásluha, že společnost Člověk v tísni, kterou spoluzakládal, naše krajany přestěhovala do Čech. Maryška tehdy dokázal svým filmem a vytrvalostí změnit několik lidských osudů.
Nevím, jestli by se na něj po deseti letech vůbec veřejně vzpomínalo, nebýt režiséra Petra Jančára. To on převzal jakési tvůrčí dědictví po svém „filmovém guru“, jak Maryšku nazývá. „Přesně si pamatuji, kdy jsme se viděli poprvé a kdy naposledy. Poprvé jsme oba v prosinci 1989 na Staroměstské věži natáčeli revoluční dav. Naposledy, když jsem ho vezl na letiště v Ruzyni. Odlétal do Izraele.“ Jančárek pak dokončil seriál Holocaust. Kdyby se projektu neujali Maryškovi přátelé, asi by nikdy nevznikl. „Milan byl sice dobrý režisér, ale špatný účetní,“ směje se Jančárek dnes. „On mě naučil, že důležitější než nejdřív shánět finance na projekt je mít cíl,“ vzpomíná režisér.
Nebýt tu nadarmo Jsem dnes posledním majitelem kdysi poměrně úspěšné informační agentury Epicentrum. Přiznám se, držím si tuhle nezávislou živnost hodně z piety k těm, kteří ji s tak obrovským entuziasmem zakládali. První filmy v produkci Epicentra – tehdy ještě zpravodajsko-humanitárního týmu Lidových novin – byly o válce v Náhorním Karabachu. Šimon Pánek, Jaromír Štětina, skvělý kameraman Petr Volf a režisér Milan Maryška natočili v roce 1992 dva snímky: Koridor života a Obětovaný národ. Vraceli se tehdy přes Moskvu do Prahy a zastavili se v moskevské kanceláři Lidových novin, kterou jsem obývala já. Přivezli mi demižon karabašského koňaku. Nejlepšího koňaku na světě. Koňaku pro opravdové muže, tvrdili pyšně.
Jedna z mála žen, která byla přibrána na čas do mužské party, Dana Mazalová, se spolupodílela na natáčení filmu Země pod Araratem. „Velmi jsme se hádali,“ přiznává. „Byl to spor o výsledné vyznění – a myslím, že v tomhle filmu se naše dohadování o výsledek vyvedlo.“ Ještě jednu ženu mne napadlo oslovit. Olgu Sommerovou, která získala mj. cenu za přínos dokumentárnímu filmu orlickoústeckého festivalu Nadotek – Cenu Milana Maryšky. Olga Milana nazývá „dokumentaristou s přidanou hodnotou lidského a občanského angažmá“. Hrdinové Maryškových filmů totiž pro něj nepřestali existovat ve chvíli, kdy z nich vytáhl poslední „moudra“.
Když se Maryšky v rozhovorech ptali na jeho krédo, říkával obvykle: „Nebýt tu nadarmo. Bojovat svými filmy za to, aby svět nebyl horší.“ Myslím, že může být klidný. Nadarmo tu nebyl.

***

Milan Maryška * 23. března 1943 Žamberk + 4. prosince 2002 Izrael Český filmový dokumentarista, režisér a fotograf byl v roce 1970 vyloučen z FAMU. V 80. letech nemohl točit, až koncem totality vznikly ceněné dokumenty z tehdejšího SSSR. Stál u zrodu agentury Epicentrum a nadace Člověk v tísni, pro něž vytvořil řadu snímků, například o Náhorním Karabachu. Významné jsou jeho cykly zachycující historii Československa: Zač jsme bojovali, Svobody se nevzdáme, Ztráta paměti a Český holocaust. V roce 2001 získal Cenu Ferdinanda Peroutky.

Vzpomínka na Maryšku

Na Milana Maryšku budou dnes od 19 hodin v pražském Langhansu vzpomínat JaromírŠtětina, Petr Jančárek a další kolegové. V rámci večera lze zhlédnout dva dokumentární filmy. Ztráta paměti 2 (Milan Maryška, 2000, 60 min./přízemí), věnovaný politickým vězňům komunistického Československa. Tento film také podrobně přibližuje proces s Miladou Horákovou a se skupinou Rudolfa Slánského. Obrazy, slova a svědomí (Petr Jančárek, 2005, 57 min./suterén), kde na Maryšku vzpomínají jeho přátelé, kolegové a známí. Vstupné zdarma / Langhans -Centrum Člověka v tísni, Vodičkova 37, Praha 1 www.centrumlanghans.cz

Foto popis| Země pod Araratem, 1989 Sibiř,země žalu a naděje,1991 Ztráta paměti, 2000 Holocaust,2004 Ketové,1992
Foto autor| FOTO: ZAMBERK. CZ, ČT, ARCHIV // ŠIMON / LN