Brožovi diplomaté

Spisovatel literatury faktu, překladatel, publicista Ivan Brož napsal v posledním patnáctiletí kolem dvaceti knih. V nich se zaměřuje převážně na životní příběhy velkých osobností novodobých světových i českých dějin. Mnohé jeho knihy se dočkaly i několika vydání, což je v této době velká rarita. Brož patřil k diplomatům, kteří byly svědky a účastníky velkých diplomatických jednání od New Yorku po Vídeň. Jeho nejnovější kniha DIPLOMATÉ (2004), kterou vydalo nakladatelství Epocha, patří k nejzdařilejším.
Brož, naposledy vláčený Týdnem, časopisem nadbíhajícímu režimu, v rozsáhlém materiálu „Husákovi televizní hlasatelé“ sděluje své vyznání.
V jedné části, nazvané Říkali mu Pershing, mj. uvádí: „Pokud jde o moje komentáře, které se týkaly zbrojení, zejména USA, mohl bych samozřejmě sebekriticky uznat, že jejich forma byla někdy zbytečně emocionálně silná. Obsahově bych ale i dnes musel poukazovat na to, že za zbrojením stojí především zisky zbrojních firem. Říkal jsem totéž, co Dwight Eisenhower. Irák mi teď dává za pravdu. Stydím se jen za tón, byl zbytečně ostrý.“
Jak se ukazuje, nemá se autor těchto řádek vůbec za co stydět. Dávno jej už překonali svou horlivostí jiní – Jiří Jež, Jan Petránek, Jaromír Štětina, Karel Steigerwald, Vladimír Kučera (Kučírek), Viliam Buchert, Martin Komárek, Josef Chuchma, Jiří Pehe a desítky dalších, zbavených jakéhokoli studu. Někteří, jak se děje podle tradice, již natrvalo skončili v žumpě doby.
Ivan Brož však existuje, publikuje a píše zajímavé knihy, protože má na rozdíl od některých novodobých lokajů, co říci i k dnešku.
Ve své nejnovější knize představuje 30 příběhů významných diplomatů posledních dvou století. V řadě jdou Richelieu, Petr I. Veliký, Jefferson, Kollontajevová, Theodore Roosevelt, Beneš, Čou En-laj, Kreiský, Gromyko, Brandt, Casaroli, Sadat, Kissinger a jiní. Snad jedna epizoda z příběhu o Willy Brandtovi: „Když se Willi Brandt, významný světový diplomat, přezdívaný architekt východní politiky, ještě coby starosta Západního Berlína dostavil v doprovodu svého hostitele, starosty Tel Avivu, do nové budovy v tomto největším izraelském městě, nazvané Mannovo auditorium, nemohl obdivem odtrhnout oči od tohoto krásného stánku hudby a dalších kulturních aktivit.

‚Věřte mi, pane starosto, že jsem dvakrát potěšen,‘ řekl Brandt svému izraelskému kolegovi a dodal: ‚Poprvé z té krásy. A podruhé, že jste ji pojmenovali po slavném německém spisovateli, Thomasu Mannovi‘. Telavivský starosta s nejvyšším taktem, jakého byl v dané chvíli schopen, zdvořile hosta opravil s tím, že hala se jmenuje nikoliv po Thomasu Mannovi, nýbrž po Frederikovi Mannovi.
‚Toho neznám, odkud je?‘ zeptal se Brandt překvapeně.
‚Z Filadelfie,‘ odvětil telavivský starosta.
‚A co vlastně napsal?‘ ‚Šek,‘ zněla lakonická odpověď.“ *